Sv. Vojtěch - zkrácený životopis

Žil v 10. Století. Pochází z rodu  Slavníkovců a v zahraničí je známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert. Základní vzdělání mu zprostředkovali kněží z Libice, odkud pocházel. V dalším studiu pokračoval v Magdeburku. Po návratu do Čech byl pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara a po jeho smrti se stal jeho nástupcem. Po vyvraždění Slavníkovců Vojtěch pobýval v Římě v klášteře na Aventinu, později se odebral do Polska, odkud podnikal misijní cesty za účelem evangelizace pohanů. Na jedné z misí byl při bohoslužbě zavražděn. Jeho ostatky byly vykoupeny Boleslavem Chrabrým a uloženy v polském městě Hnězdno, zpátky do Čech odvezl český kníže Břetislav I. Uloženy jsou dodnes na pražském hradě ve zvláštní kapli katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

V roce 999 byl na žádost císaře Oty III. Vojtěch prohlášen za svatého. Císař vykonal pouť k jeho hrobu a část Vojtěchových ostatků převezl do Říma, kde nad nimi nechal vystavět chrám sv. Bartoloměje.

Sv. Vojtěch bojoval proti pohanství, zasloužil se o rozvoj latinského písemnictví. Je autorem nejstarších českých a polských duchovních písní. Mezi nejznámější z nich patří píseň HOSPODINE POMILUJ NY.

 

Sv. Vojtěch - pořad české televize

Sv. Vojtěch - putování ostatků sv. Vojtěcha

kliknutím na odkaz se dostanete na příslušné video

 

__________________________________________________________________________________________________________________Informace o historii kostela najdete ZDE
Navštivte Ostašovské poutní slavnosti - více se dozvíte ZDE

sv. Vojtěch - podrobnější životopis

Libický rodák, biskup Vojtěch, je nesporně jednou z významných osobností českého náboženského života. Pocházel z rodu Slavníkovců, kteří v druhé polovině 10. století ovládali značnou část Čech. Jeho otcem byl kníže Slavník, matkou kněžna Střezislava (snad z rodu Přemyslovců). Slavníkovci byli z rodu charvatských knížat, spřízněných s vládci Zličanů.

Vojtěch byl křesťansky vychováván v duchu západního latinského universalismu. V této době po christianizaci (pokřesťanštění) jižních Slovanů bylo dovršováno také pokřesťanštění východních Slovanů, zatímco christianizace západních Slovanů, mimo předky dnešních Čechů, Slováků, Poláků a Lužických Srbů, byla teprve v počátcích. Počátkem šedesátých let navštívil Libici magdeburský biskup Adalbert při svém návratu z misijní cesty na Rus. Na Libici vysvětil kostel a malému Vojtěchovi udělil svátost biřmování.

Vojtěch byl původně určen k dráze světské, ale po zázračném vyléčení z těžké nemoci ho rodiče zaslíbili službě Bohu. Od roku 972 do roku 981 studoval v chrámové škole v Magdeburku, již vedl známý učenec Sas Othrich. Po svém návratu do Čech zůstal Vojtěch jako kněz při biskupském kostele sv. Víta na Pražském hradě. Po smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl na sněmu na Levém Hradci zvolen pražským biskupem. Do svého budoucího života nesl předsevzetí, že bude s Boží pomocí dobrým biskupem, který povede svěřené stádce ke Kristu; snažil se o to, aby byl více, než knížecím kaplanem (jak bylo v jeho době obvyklé), protože měl před sebou prožitek posledních chvil biskupa Dětmara, který před smrtí velmi litoval toho, že nebyl takovým biskupem, jakým by měl být.
Pro investituru (uvedení do úřadu) šel Vojtěch do Itálie, kde se mu jí dostalo z rukou císaře Otty II. ve Veroně roku 982. Při svém prvém pobytu v Itálii se setkal údajně ještě s mohučským arcibiskupem Willigisem, představitelem clunyjského hnutí opatem Maiolem a toulouským biskupem Gerardem.

Po návratu domů se dostal Vojtěch, podle autorů legend, do rozporu s domácím prostředím, ve kterém přežívaly ještě mnohé pohanské zlozvyky (mnohoženství, sňatky s příbuznými, otrokářství u velmožů, obchod se zajatci a otroky apod.). Není vyloučeno, že v těchto sporech hrály velkou úlohu především napjaté vztahy mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Již v této době konal Vojtěch misijní cesty po rozsáhlém knížectví Boleslavově a snad v té době navštívil i Uhry, kde podle podání pokřtil Gejzova syna Vajka, pozdějšího krále sv. Štěpána.

Situace v jeho diecézi se do té míry přiostřila, že se Vojtěch nakonec odhodlal k odchodu se země. Odešel do Říma požádat papeže, aby ho zprostil obtížného úřadu. Papež Jan XIV. mu sice vyhověl, pražský biskupský stolec však neobsadil. Vojtěch zamýšlel dokonce putovat do Svaté země (v této touze ho podporovala císařovna Theofanó), ale nakonec vstoupil do birituálního  byzantsko – římského kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia na římském Aventinu. Učinil tak se souhlasem papežovým na radu byzantského mnicha igumena Nila. Do kláštera aventinského vstoupil i Vojtěchův příbuzný Radim, který přijal jméno Gaudentius. Setkali se tam s mnoha představiteli reformních snah v církvi té doby, mj. také se sv. Romualdem, zakladatelem camaldulské kongregace.

V Praze zatím zemřel míšeňský biskup Folkold, který Vojtěcha zastupoval. Mohučský arcibiskup Vigilis naléhal na Vojtěchův návrat do Čech. Také Čechové vyslali poselstvo do Itálie, v jehož čele byli mnich Kristián a kněz Radla. Úkolem tohoto poselstva bylo přivést Vojtěcha zpět do země. Do vlasti se vracel Vojtěch oklikou přes Cáchy (Aachen), kde se setkal s císařem Ottou III.; navštívil i další kraje říše. V jeho průvodu byli také mniši a umělci.

Na českou půdu se Vojtěch vrátil asi v roce 992. Po cestě založil klášteřík v Plzni – Doubravce a klášter v Břevnově. Jeho úsilí však naráželo na nepochopení v domácím prostředí, což se projevilo například i tím, že byla, podle podání Vršovci, zabita cizoložná žena, která se utekla do klášterního azylu. Asi v roce 994 opouští tedy Vojtěch vlast. Chystal se na misijní cestu k Luticům, ti se však dostali do válečného konfliktu s Polskem, a proto z cesty sešlo.

Všechno nasvědčuje tomu, že Vojtěch nebyl křesťanem pouze dle jména a také svou biskupskou hodnost pojímal jako neustálou apoštolskou misii. Svou činností dokázal, že jsou mu cizí mocenské a násilné prostředky šíření Kristovy víry, kterými byla poznamenána politika Svaté říše Římské zejména vůči slovanským i baltským pohanům. S podobnou situací se setkával i doma.

V té době byli vyvražděni Slavníkovci na Libici (roku 995) a tím byla Vojtěchovi cesta do Čech uzavřena. Češi s ním sice ještě jednali, ale sami bez obalu naznačili, že se jeho návratu obávají, protože by nepřinesl zemi mír. Vojtěch odešel tedy na misijní cestu k pohanským Prusům, kde byl zabit 27. dubna 997. Jeho tělesné pozůstatky získal od Prusů polský panovník Boleslav Chrabrý (vyvážil je zlatem). Ostatky Vojtěcha byly pak uloženy v Hnězdně.

Brzy byl sv. Vojtěch ctěn v mnoha zemích, například ve Franské říši, kde mu byl zasvěcen chrám v Cáchách; v Itálii, kde mu byl postaven chrám v Římě, a jinde. O rozšiřování úcty k němu se přičinil zejména Otta III., papež a opat Lev a igumen Nil. Zejména byl ctěn v Polsku a Uhrách. Později byla jeho úcta rozšířena také na Prusy. Dá se říci, že sv. Vojtěch byl poměrně záhy ctěn v celé Evropě, zejména západní a střední.

V roce 1039 přenesl kníže Břetislav jeho ostatky z Hnězdna do Prahy. Ke skutečnému splynutí svatovojtěšské úcty s českou státní tradicí došlo v roce 1126, kdy kníže Soběslav zvítězil nad císařem Lotharem. V čele českého vojska nesl tenkrát kaplan Vít kopí sv. Václava, na němž byl zavěšen praporec sv. Vojtěcha (snad slavníkovské vexillum), přinesený z kostela ve Vrbčanech. Tendence k tomu je patrná už u Kosmu.

Svatý Vojtěch patří odedávna ke světcům ctěným v západní církvi. Již rok před zřízením arcibiskupství ve Hnězdně byl vysvěcen Vojtěchův příbuzný Radim jako "archiepiscopus sancti Adalberti". Podobného vyznamenání se dostalo i Uhrám, jejichž metropolitní katedrála v Ostřihomi byla zasvěcena sv. Vojtěchovi (Adalbertu – Bélovi). Z českých duchovních hodnostářů byl zvláštním Vojtěchovým ctitelem poslední pražský biskup, Jan IV. z Dražic. Ostatní pražští biskupové však také chápali svoji hodnost jako dědictví na Vojtěchově stolci.

Doba Karlova stavěla sv. Vojtěcha mezi přední protagonisty slovanského křesťanství. Husité měli sv. Vojtěcha v úctě jako ochránce liturgie, sloužené v mateřském jazyce. Měli ho i za autora písně Gospodine pomiluj ny. Důvodem je snad to, že, ač byl biskupem latinské církve, nebyl zjevně nepřítelem slovanské liturgie. Jistě stojí za to poznamenat, že slovanské legendy českého původu vznikaly v Čechách také v době, kdy byl Vojtěch biskupem v Praze. Zajímavé také je, že nejstarší česká kronika (tzv. Kristiánova) spojuje počátky křesťanství v Čechách se křtem Bořivoje a neví nic o křtu 14 českých vévodů v Řezně (Regensburg) v roce 845.

I ve všech dalších staletích byla svatovojtěšská úcta živá a přechází až do dnešní doby (například oslavy svatovojtěšského jubilea v roce 1947 a určení zakončení desetiletí duchovní obnovy v mileniovém roce 1997). Ve sv. Vojtěchovi vidíme svědka Páně a je považován za jednoho z patronů české země.

Vojtěchův kult nebyl cizí ani Kyjevské Rusi (Dvorník), leč postupně se vytratil a tam ho tradice zná jako protivníka slovanské liturgie, i když existují starší texty slovanské s modlitbou, v níž je sv. Vojtěch vzpomínán. Úcta k němu je doložena i v počátcích CČSH.

Musíme mít na paměti, že Vojtěch žil ještě v době nerozdělené církve a byl mužem zbožným a vzdělaným, usilujícím o reformu života v církvi i ve společnosti.

převzato ze stránek

VERITAS

historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace, o.s. 

Übersetzung für Google Übersetzer, Link: HIER

for translation into another language using Google Translate:  HIER

  Stříbrná mince 200 Kč Sv. Vojtěch 1000. výročí úmrtí 1997 Proof

Ikona sv. Vojtěch